Manažer Vondrka vzpomíná: Angažmá ve Spartě? Chtěl jsem na mistrovství

Michal Vondrka | Foto: hokej.cz

(VANTAA, od našeho zpravodaje) V létě 2023 ukončil Michal Vondrka svou bohatou a velmi úspěšnou hráčskou kariéru. Držitel bronzu z mistrovství světa a majitel titulu i dalších pěti extraligových medailí nyní působí v pozici manažera reprezentační osmnáctky. V obsáhlém povídání pro portál hokej.cz mluvil o začátcích v Českých Budějovicích, úspěšném angažmá ve Slavii, boji o záchranu v Pardubicích nebo o světových šampionátech, kterých se zúčastnil. Vysvětlil i kontroverzní přesun do Sparty v lednu 2015.

Když si čeští reprezentanti do osmnácti let plnili na krásném hotelu nedaleko Vantaa Trio Areny mediální povinnosti, v křesle se usadil i Michal Vondrka, který dlouze a upřímně popisoval celou svou hráčskou kariéru.

Kariéru jste začal i zakončil v Českých Budějovicích. Byl to váš záměr? Měl jste to takhle naplánované? 
Asi až na sklonku kariéry mi problesklo hlavou, že by to tak mohlo být. Nabízely se tam nějaké možnosti, ale jinak během kariéry jsem o tom úplně nepřemýšlel.  

Když se vrátíme k vašim začátkům ve Slavii, kam jste jako mladý zamířil z Českých Budějovic. Jak na to vzpomínáte? 
To tady budeme sedět dlouho. (směje se) Jedna věc je, že je to strašně dávno. Druhou věcí je, že tenkrát jsem byl na rozhraní budějovické juniorky a áčka. Začal jsem hrát v áčku, měl jsem tam nějaké přípravné zápasy. Protože jsem byl draftovaný, jsem jel na kemp Buffala. Byl to závěrečný kemp, kam už přijely všechny hvězdy. Kemp začínal v době, kdy se v Česku hrála liga. Na dálku jsem to sledoval a Budějovice tuším na začátku sezony 2003/2004 všechny zápasy prohrály. Já zároveň věděl, že na kempu budu jen čtrnáct dnů a vrátím se zpátky. Pamatuju si, že hned v prvním nebo ve druhém zápase, kdy jsem nastoupil, jsem skočil na led, i když jsem tam neměl jít. Podařilo se mi proklouznout mezi obranu a pár minut před koncem jsem dal gól na 2:1. Pak jsme dali ještě jednu branku na 3:1 do prázdné a vyhráli jsme. Ten zápas jsme hráli s Litvínovem. Hned další utkání jsem ale byl na tribuně, což byl pro mě takový impuls, že bych měl zkusit něco jiného. 

Ozvala se rovnou Slavia?
Nabízely se tam nějaké varianty. Pokud si dobře vzpomínám, měl jsem jít do Vsetína. Za mě měl jít do Budějovic Tomáš Vak a Filip Turek měl přestoupit z Budějovic do Zlína. Někdo další snad i ze Zlína do Vsetína, takže to mohl být takový blázinec. Když jsem měl do Vsetína jít, tak jsem si říkal oukej, bude to výzva. Nakonec ale Váček dal nějaké góly, proto si to ve Vsetíně rozmysleli. Mně se otevřela možnost jít do Slavie. Volal mi agent, že o mě má zájem Vláďa Růžička, tak jsem mu řekl, že půjdu. V poledne mi volal a večer v šest to bylo hotové. Další den v devět ráno jsem byl na tréninku Slavie. Spousta lidí si klepala na čelo, co tam chci dělat, ale já tam pak hrál. Hrál jsem v té sezoně pořád. Pamatuju si, že jsem dal i nějaké góly proti Budějovicím. Vyhrávali jsme, sezonu jsme zakončili druzí a díky tomu jsem se dostal do velkého hokeje. 

Foto: Jan Pavlíček, bkboleslav.cz

Váš průlom z hlediska kanadských bodů nastal až okolo 26 let. Čím si to vysvětlujete?
Měl jsem to takové pozdější. Prosadit se ve Slavii nebylo úplně jednoduché. V první sezoně jsem hrál pořád, ale od té další jsem byl tak na rozhraní čtvrté lajny a nehrajícího hráče. Později jsem se s Růžou domluvil tak, že jsem šel na měsíční hostování do Karlových Varů. Když jsem se vrátil, hrál jsem pořád. Pak už to bylo dobré. Vše záviselo na ice timu, který jsem dostával. 

Slavia mi pomohla, nastartoval jsem tam kariéru

Ve Slavii jste působil devět sezon a zanechal jste tam velkou stopu. Bylo to vaše nejpovedenější angažmá?
Bylo to jedno z těch dobrých. Pak jsem samozřejmě vystřídal i jiná angažmá, všechny ty štace byly dobré. Každopádně Slavia mi v hokejovém růstu dala nejvíc. Jak jsem říkal, vyrůstal jsem v Budějovicích, kde do juniorského věku bylo všechno fajn, ale pak už ne. Pak už převzala otěže Slavia, kde jsem odehrál devět sezon, během kterých jsem posbíral mnoho medailí. Mám strašně moc zápasů v play off, kde jsme prošli různými fázemi. Z tohoto pohledu to bylo fajn. Slavia mi moc pomohla, nastartoval jsem tam svou kariéru. 

V době, kdy jste ve Slavii působil, se zdálo, že tým nemá slabinu. V play off pravidelně dokázal otáčet mnoho sérií. Vybavujete si nějakou?
Zrovna si paradoxně pamatuju tu, ve které jsme v semifinále vedli nad Třincem 3:1 na zápasy (rok 2011 – pozn. red.) a prohráli jsme. Pak si vybavuju sérii se Spartou, kdy jsme hráli taky semifinále. (rok 2004 – pozn. red.) Prohrávali jsme 1:3 na zápasy a nakonec jsme vyhráli 4:3. Bylo to naprosto super, divácky neskutečně atraktivní. To si pamatuju, jak by to bylo včera. Ztráceli jsme v sérii 1:3, pár sekund před koncem pátého zápasu to bylo 3:3 a já jsem si najel v obranném pásmu takhle do pytle na mantinel, dostal jsem puk a chtěl jsem ho jen vyhodit ven. Přebral jsem kotouč, sjel mi a chytil mi ho Chabada na modré čáře. Sparta měla tak obrovskou šanci, že měla jen prázdnou bránu, ale trefila naštěstí tyčku. To nás zachránilo, protože prodloužení jsme pak vyhráli. Zvládli jsme to také doma a když jsme k nim přijeli na sedmý zápas, porazili jsme je 3:0. To byl takový zlom. Kdybychom v pátém zápase dostali gól z mé chyby, Růža by mě asi sežral. (směje se)

Michal Vondrka | Foto: Jan Beneš, Český hokej

Měl jste ve Slavii nějakého mentora, od kterého jste se učil? Napadá mě třeba vítěz z Nagana Josef Beránek.
Celkově tam byla super parta. S Berym a Davidem Hruškou jsme toho odehráli celkem dost. S Berym jsme vlastně v kontaktu do dneška. Když je čas, jdeme si někam sednout. Vždycky ho rád vidím. Každopádně ten tým byl neskutečně silný a vždy bylo těžké se tam prosadit, protože tam byly ohromné persony.  

Konec v Kärpätu? Nepohodl jsem se s trenérem 

Po velmi vydařených sezonách ve Slavii jste odešel do finského Kärpätu, kde jste ale odehrál jen 21 zápasů. Proč tam nastal tak brzký konec?
Už v roce 2010 jsem se rozhodl, že půjdu do Finska. Podepsal jsem tam smlouvu, ale vrátil jsem se koncem listopadu, protože jsem se nepohodl s trenérem. Když jsem se vrátil do Slavie, v té sezoně jsem se dostal na své první mistrovství světa.  

Které bylo rovnou bronzové.
Vzpomínám na to strašně rád. Vím, že jsme v základní skupině nehráli úplně dobře. Sedli jsme si s kluky a řekli jsme si, co a jak. Pak jsme vyhráli čtvrtfinále, ve kterém dal Milan Michálek gól pár vteřin před koncem. Porazili jsme Švédy ve Stockholmu, prostě paráda. Další zápasy se hrály v Helsinkách, kde jsme smolně prohráli v semifinále se Slováky, ale pak jsme nakonec porazili Finy, i když nás tam tenkrát motali. Satisfakcí pro mě bylo, že trenér Hannu Aravirta, se kterým jsem se nepohodl v Kärpätu, kde jsem na začátku sezony byl, spolukomentoval ten zápas. Porazil jsem i ho. 

Následně jste se upsal ve Slovanu Bratislava. Jak vzpomínáte na toto tříleté angažmá?
Bylo to perfektní. Popravdě jsem se trošku bál, protože jsem tam byl jediný Čech. Začali hrát KHL, tak jsem si myslel, že mě tam lidi nebudou mít moc rádi. Ale opak byl pravdou. Kluci se ke mně chovali skvěle, parta byla parádní a lidi mě rádi měli. S celou rodinou jsme to milovali. 

Foto: iihf.com

Jak jste snášel dlouhé cestování v některých případech až přes půl světa?
Bylo to strašně náročné. Lidi si to asi neumí moc představit, ale prakticky pořád jsme byli v letadle, navíc to překonávání časových pásem... Když jsme letěli na trip, který trval tři nebo čtyři zápasy, vždy jsme letěli den dopředu. Odehrál se zápas, po kterém se letělo jinam, do jiného časového pásma. Přiletěli jsme někdy nad ránem a následoval další zápas, po kterém se zase letělo jinam. 

Fanoušci Slovanu brali, že jejich tým nehrál nejvyšší slovenskou soutěž, na kterou byli zvyklí?
Lidi tam tu KHL milovali. Začalo to tak, že jsme v červenci hráli první přípravný zápas se Spartakem Moskva, na který přišlo asi dvanáct tisíc lidí. To evokovalo, že lidi budou chodit a opravdu jich tam chodilo strašně moc. Fantastické tři sezony. Zůstalo mi to doteď.

Kdybych dostal nabídku ze Slavie, šel bych tam

V sezoně 2014/2015 jste ze Slovanu zamířil do Sparty. Hokejová veřejnost vás brala jako slávistu, ale vy jste najednou hrál v barvách jejího největšího rivala. Máte to dodnes na talíři?
Je dobře, že se na to ptáte, protože nikdy jsem se k tomu nevyjadřoval. Spíše se mě na to nikdo nezeptal. Potřeboval jsem ze Slovanu odejít. Nikdo nevěděl, co tam bude dál. Každému dlužili strašně moc peněz. Ve Slovanu mi řekli, že pokud chci odejít, musím jít do Sparty. Tím, že v roce 2015 bylo mistrovství v Praze, vzal jsem to. Chtěl jsem hrát, chtěl jsem se na mistrovství dostat. Nakonec bylo angažmá ve Spartě fajn. Je to samozřejmě kontroverzní. Když jsem se vracel, první zápas byl O2 areně, tehdy ještě ve slávistickém doupěti, takže sežrat mi to dali. Já jsem to udělal hlavně pro to, abych mohl na mistrovství.

Michal Vondrka na střídačce reprezentace do 18 let | Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Nabídka ze Slavie tehdy na stole nebyla?
Ozývali se mi lidi, že jsem dostal nabídku ze Slavie, ale to je hloupost. V té době jsem nabídku ze Slavie neměl. Kdybych ji dostal a mohl tam jít, samozřejmě bych šel. 

Pak vás Vladimír Růžička nominoval na MS do Prahy. Byl to velký zážitek?
V roce 2015 to pro mě bylo třetí a poslední mistrovství, na kterém jsem hrál. Každopádně to bylo nejlepší mistrovství, jaké člověk může zažít. Byla tam tak fantastická atmosféra. Prostě tím žila celá Praha. Bydleli jsme v hotelu v Hostivaři, a když jsme jeli k O2 areně, stáli lidé okolo silnic a mávali nám. Bylo to neskutečné. Myslím si, že hráči, kteří se letos na mistrovství dostanou, si to užijí naplno, protože atmosféra tehdy byla fantastická. Myslím si, že se letos překoná rekord v návštěvnosti. 

MS v Praze? Pro zámořské týmy je to párty 

Mistrovství v Praze a Ostravě láká světové hvězdy. Zdá se, že Kanaďané, Američané a Švédové budou letos neskutečně silní.
Je to pro ně velké lákadlo. Pro ně je to taková párty. (usmívá se) Oni si to prostě jedou užít se vším všudy. Všem se líbí Praha, což je výhoda oproti ostatním městům v Evropě. Když do Česka přijede nějaký fanoušek hokeje, může jít do centra, které je nádherné. To je velká přidaná hodnota. Jsem přesvědčený, že i hráči se do Prahy těší.  

Hned po MS v Praze jste se upsal Chomutovu, kde jste odehrál tři velmi dobré sezony. Bavilo vás to tam?
Taky to bylo skvělé. Shodou okolností jsme tam pár dnů nazpět před MS osmnáctek měli dva týdny kempu. Vrátil jsem se tam po dlouhé době a byl se podívat na zápas Chomutova s Havířovem. Trošku jsem si zavzpomínal. Když Chomutov vstřelil gól, hráli tam stejnou písničku jako tehdy. (usmívá se) Bylo to fajn. Tehdy to tam žilo hokejem. A myslím si, že jsme udělali takovou díru do soutěže. Měli jsme docela mladé mužstvo, i tak jsme dokázali dojít daleko, což nikdo nečekal. 

Foto: piratichomutov.cz

Předpokládám, že velkou zásluhu na vašem příchodu do Chomutova měl znovu Vladimír Růžička, že?
Určitě ano. Vláďa mě oslovil, když jsem zrovna sháněl angažmá. Tenkrát jsem měl na stole KHL, ale nebylo to úplně podle mých představ. V Chomutově jsem věděl, do čeho bych šel, tak jsem to přehodnotil a využil jsem nabídky Vládi.  

Po působení v Chomutově jste rok a půl hrál za Mladou Boleslav. Jaké to bylo tam?
Měl jsem to tam taky rád, parádní lidi. Začalo to tak trochu zvláštně. Když tam ale přišli Radim Rulík s Milošem Hořavou a Pavlem Paterou, dali tomu řád. Začalo to fungovat, začali jsme vyhrávat a také mně se začalo dařit.  

Chtěl jsem víc hrát

Poté jste se stal vůbec první posilou Petra Dědka v Pardubicích. Přišel jste tam v době, kdy Dynamo hrálo o přežití. Jak se váš příchod do Pardubic seběhl?
Z určitých důvodů, které nechci úplně rozmazávat, jsme se s vedením Mladé Boleslavi vůbec nerozešli ve špatném. Domluvili jsme se. Já jen chtěl víc hrát. Tenkrát byla Boleslav okolo šestého místa, zatímco Pardubice byly o parník poslední. Oslovil mě Petr Dědek, jestli bych tam nešel. Já mu řekl, že ano, protože jsem se znal s trenérem Milanem Razýmem. Věděli jsme, co od sebe čekat. V poslední čtvrtině jsme pořád vyhrávali. 

Ano, pokud si dobře vzpomínám, nakopli jste se úžasně.
Bylo to zamotané, bojovali jsme o záchranu až do konce. Poslední zápas jsme hráli v Brně, to už ale byla záchrana v našich rukách. Věděli jsme, že když vyhrajeme, tak jsme v pohodě. Kdybychom prohráli, bylo by to horší, protože Kladno hrálo v Litvínově. Pokud by to tam dopadlo remízově a jeden z těch týmů vyhrál prodloužení nebo nájezdy, potopilo by nás to. Hráli jsme prostě o všechno, ale zachránili jsme to. 

Jak náročný byl boj o udržení na psychiku? Předpokládám, že právě v Pardubicích byl obrovský tlak.
Pořád jsme si dopředu říkali, že kdybychom z pěti zápasů vyhráli třeba tři, už bychom tam mohli být. My jsme sice vyhrávali, ale Kladno úplně na konci soutěže tuším taky. Když už jsme Kladno dotáhli, vyhrálo. Bylo to takové zajímavé, prostě tahanice až do konce. Byla ale fantazie, že jsme to zachránili a tím se prakticky nastartovalo to, co se nyní v Pardubicích děje. 

Michal Vondrka | Foto: Petr Tibitanzl, hcmotor.cz

Ačkoliv Pardubice s Třincem nakonec v sedmém finále prohrály a na titul nedosáhly, na papíře mají opravdu výborný tým.
Taky si to myslím. Neskutečně silný mančaft. Před nedávnem jsem říkal, že jim v play off moc nevěřím. Ale dodal jsem k tomu, že pokud se semknou a budou tahat za jeden provaz, mohli by to tam dotáhnout, což se nakonec o kousek nepovedlo. Když to vezmete, celý mančaft tam může hrát přesilovku. Podmínky a zázemí mají super.  

Zranění a konec kariéry? Už mě to nenaplňovalo

Pak jste už nastupoval za mateřské Budějovice, kde jste se potkal se současným trenérem osmnáctky Davidem Čermákem. Byl důvodem, proč jste kývl na nabídku dělat manažera?
Je to tak. S Davidem jsme se poznali v mé poslední sezoně. Když sezona končila, už jsem tušil, že skončím s hokejem. Začal jsem hrát až někdy v listopadu. V prvním zápase, kdy jsem nastoupil, jsem se cítil fantasticky. Byla to asi nějaká falešná forma. Dlouho jsem trénoval sám a najednou to v zápase bylo fajn, z čehož jsem byl úplně nadšený. No ale pak jsem jel domů, udělal jsem nějaký blbý pohyb a praskla mi chrupavka v koleni. Dva měsíce jsem nemohl dělat vůbec nic. Jelikož kluků v týmu bylo málo a museli by hrát na tři pětky, potřebovali mě. Po dvou měsících pauzy jsem trénoval prakticky týden a už jsem hrál první zápas. Necítil jsem se dobře. Cítil jsem tam velkou ztrátu síly a rychlosti, takže jsem byl rád, že se to dohrálo, že jsme se zachránili a rovnou jsem si řekl, že skončím. Už mě to nenaplňovalo.  

A následně se tedy seběhlo vaše angažmá u reprezentační osmnáctky.
David mi volal, jestli by mě to nezajímalo. Začal jsem o tom přemýšlet, ale hned za dvacet minut jsem mu volal zpátky, že by to mohlo být fajn. S Davidem si lidsky rozumíme.   

Jaká je hlavní náplň vaší práce tady na turnaji?
Hlavní činností je zajišťovat všechny akce, které v sezoně probíhají. Když se někam letí, řeším hráče, dělám pozvánky a takové papírování, což je přes sezonu docela v pohodě. Zabere mi to tak týden až dva před danou akcí. Ale teď, když probíhá mistrovství, emaily mi chodí už od listopadu. Do toho tam byla repre akce v prosinci, v únoru jsme byli v Americe... Teď toho byl kotel. Řešil jsem všechny oficiality. Do toho se ale můžu podílet na diskuzích o hráčích, takže pořád mám kontakt s kluky. Rád s nimi chodím na led, když je například potřeba zlepšit přesilovky. Moc se ale do toho trenérům nechci plést, ovšem když nějaký poznatek mám, berou ho.  

Lákala by vás v budoucnu pozice trenéra?
Teď úplně nevím. Nedokážu na to odpovědět. Momentálně o tom nepřemýšlím, ale třeba mě to časem chytne. 

Share on Facebook Share on Twitter

• Reprezentace U18
• Mládež